Hlavně se z toho nepodělatO životě, který se nesmí brát moc vážně

3. 3. 2003

Publikováno 04.03.2017 v 13:18 v kategorii Rodina, zdraví, apod., přečteno: 56x

Je jedna hodina po půlnoci 3. 3. 2003 a já pocítila kontrakce. To si ze mě ten kluk dělá snad legraci, vždyť rodit mám až za měsíc?! Hlavně neplaš, matko, to nic nebude, určitě jen poslíčci.
O dvě hodiny později jsem na cestě do porodnice.
V porodnici mi sestřička oznámila, že určitě rodit nebudu, na monitoru totiž neni nic vidět, takže mě nemůže ani nic bolet. To přece vidí, že jí tam neběhaj ty křivky, ne? Dávala mi jasně najevo, že takových hysterek, jako jsem já, tu má do hodiny tucet. A já si vzápětí prokousla ret, protože to na mě zase přišlo. Ještě chvíli mi bude tvrdit, že bolesti nemám a pokoušu i jí.
Přichází doktor, zkontroluje, jak to tam dole vypadá a zvesela zahlásí: "Ták, maminko, budeme rodit." "To je mi ale překvapení." prohodim jedovatě směrem ke kyselýmu ksichtu v bílým čepečku, kterej se tváří, že ani ten doktor tomu vlastně vůbec nerozumí. Miminko se rozhodlo, že nám to trochu zpestří a šprajclo se bokem. Takže já si musela zopáknout pár cviků ze školní tělocvičny, abych ho donutila otočit se hlavou dolů. Skákání na míči ještě dobrý, věšení na žebřinách docela dřina. Ale snažim se a u toho řvu tak, že i ten úplně nejvíc největší lev na světě by se mohl učit. Trochu je mi sice trapně, ale co, hlavně, že to pomáhá.
Když mi píchli vodu, zjistilo se, že moje cvičební kreace zaznamenaly úspěch, ovšem velmi relativní. Chlapeček se otočil, jenže opačně, než by měl. "Maminko, to bude ale děsnej rebel," vtipkuje doktor: "vystrkuje na nás zadek." A na mě jdou mdloby. Prosím o možnost rodit císařem. Nemožno, to se na požádání prý nedělá, mám být statečná. A na podporu mojí statečnosti mi oznámil, že na takhle komplikovanej porod si netroufá a zmizel. Přemýšlím, že uteču taky, ale už přichází pani primářka se slovy, že mě dodělá ona. Když tu dvoumetrovou, svalnatou paní pozoruju, vůbec o tom nepochybuju. Naštěstí byla milá a nekřičela o moc víc, než já. Hulákat samozřejmě musela, abych jí vůbec přes vlastní povyk slyšela.
Dopoledne, dvě minuty před čtvrt na dvanáct, na nás Honzík konečně vystrčil ten svůj prťavej, špičatej, fialovej zadek.Trochu jsem se strachovala, jestli to dítě nebude morous, protože když člověk vstává p.delí napřed, stojí pak celej den za houby, natož když se takhle rovnou narodí, viď? Ale moje obavy se naštěstí ukázaly naprosto zbytečný. Pár tejdnů sice, jako každý spořádaný miminko, prořval, ale pak už z něj bylo veselý, až vychechtaný, krapet víc (úplně monstrózně, neuvěřitelně, šíleně) živoučký dítě, který mi, i přes ten náročnější začátek, naplňuje život radostí, hrdostí, štěstím a láskou.
A datum si nakonec taky vybral krásný.
To nejkrásnější datum v mým životě 3. 3. 2003.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?