Hlavně se z toho nepodělatO životě, který se nesmí brát moc vážně

Den k zbláznění

Publikováno 18.03.2016 v 08:39 v kategorii Rodina, zdraví, apod., přečteno: 51x

To odpoledne jsem doufala, že zbytek dne bude už jen velká pohoda, protože noc a dopoledne stáli za starou bačkoru. Ošoupanou, děravou a pěkně smrdutou...

Začalo to ve dvě ráno, kdy mě ze spánku vytrhl nelidskej řev. Když mi došlo, že je to syn, běžela jsem, se srdcem půl metru přede mnou, do pokojíku. Malej, se slzama velikosti minimálně od krokodýla, se zajíkal, že mu něco běhá po koberci. Klekla jsem na všechny čtyři, koukla pod stůl, pod postel a pro jistotu nadzdvihla i peřinu, kdyby se tam náhodou něco chtělo schovávat. Dle očekávání nikde nic. Sáhla jsem mu na čelo a sakra, těbůh, hned bylo jasno, dostavila se reakce na očkování. Rozpálený kamna jsou proti němu vychlazená plzeňská dvanáctka. Naordinovala jsem mu sirup na horečku a do ráno už toho moc nenaspala.

I s hlavou na prasknutí a kruhama pod očima velkýma a tmavýma jak kola od traktoru, musela jsem na chvilku do práce. Bylo potřeba vyzvednout tržbu, přepočítat, vypsat certlík a předat na odvoz do banky.

Pak jsem jela do marketu, protože naše lednice vypadala jak po nájezdu hladových sarančat a i když je to moje dítě nemocný, dokáže za den spořádat minimálně půl prasete a tři řádky brambor. Když jsem z pásu sundavala basu s limčama, utrhlo se ucho a odnesl to můj nehet. Hezky krvavě, až do půlky zatrženej. Na hořekování nebyl čas, protože paní pokladní byla očividně v dobrý kondici a já nestíhala házet věci do košíku. Od vedlejší kasy odcházela nakupující, absolutně netušim jakým způsobem, ale zahákla ten můj košík a bez jakýhokoliv vzrušení s ním klidně kráčela pryč. Ještě štěstí, že jsem zrovna nekupovala jogurty, na zem jsem ve snaze dohnat hbitou pokladní, hodila jenom plátkovýho sejra. Nějakej, s prominutím vocas, tam seděl na odkládacím stolku a báječně se bavil, místo toho aby přiskočil a pomohl. Úplně rudá s hořícíma ušima jsem paní odchytila, doskládala nákup, zaplatila a vypadla ven.

Při vracení košíku se mi mezi špricle dostalo ucho kabelky, tak jsem k tomu zaklekla, potvora vůbec nešla ven. Najednou rána jak z děla, málem mě to odhodilo stranou a na vteřinu jsem měla pocit, že mi rameno vyskočilo z jamky. Otřeseně jsem se rozhlídla, co se stalo. Narazil do mě cizí košík s nákupem! Nějaký starší paní to prostě nevyšlo. Zřejmě přislíbila nákup celýmu domovu důchodů, ale přecenila svoje síly, bylo to na ní moc těžký. Omluvně se usmála a rvala košík ze všech jejích vetchých sil pryč. Snažila jsem se vyloudit chápající výraz, ale podle toho, jakou babička nabrala rychlost, se mi to asi moc nepodařilo. Přísahala bych, že to temný vrčení určitě nevycházelo z mých bolestí pokřivených úst.

Tak a teď už honem domů, už mě nikdo nikam nedostane. Schovám se u mladýho v posteli a budeme spolu v bezpečí čekat, až se vrátí manžel z práce, aby mi pofoukal rány a se vší láskou se o nás, oba marody, postaral.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?