Já mám právo!

Vedle přes uličku sedí postarší manželský pár. Všimly jsme si, že na paní se bez předchozího varování zničehonic položilo opěradlo přední sedačky a oprsklá ženská jí leží téměř v klíně. S manželem se samozřejmě ozvali, že takhle se cestovat nedá, jestli by si dotyčná mohla laskavě to opěradlo zvednou do přijatelné polohy. „Ně, to těda němóchla, jsem po operáci a mám na to právo.“ dostalo se jim rázné odpovědi. Chvilku se tam dohadovali, ale bylo to bez šance. „No jo, Ruska!“ nevydržela už kolegyně: “To jsou přesně oni, všude se roztahujou a jsou děsně bezohledný.“ Taky se jí dostalo rázné odpovědi: „Ty drž chubu, ty krávo!“ Iva, distingovaná dáma slušného vychování i vystupování vyvalila oči a zalapala po dechu. Při pohledu na její potemnělé oči a výraz ve tváři jsem okamžitě věděla, že je zle a zabarikádovala svým tělem přístup do uličky. Byla jsem přesvědčená, že jinak skočí a tý štěkně utrhne minimálně obě uši, jestli ne rovnou celou hlavu. „Co jsi to řekla, ty krávo ruská?“ sápala se na ní: „Měla sis zaplatit invalidní sedačku, nebo dvě sedačky za sebou, abys nikoho neobtěžovala.“ Následovala slovní přestřelka plná nevybíravých výrazů a autobus se slušně bavil. Já teda moc ne. Svým tělem jsem stále dělala neprostupnou zeď (štěstí, že měřím skoro 1,8m) a přemýšlela, jestli pro příští výlet nepořídit košík. Iva totiž zuřivě vrčela a cenila zuby, jen jsem čekala, kdy se mi, v zápalu boje, zakousne do krku.Situaci přišla vyřešit stevardka, ale ta příšerná ženská jako kolovrátek, pořád si mlela svoje. Má právo si sedačku položit, zaplatila ji, je po operaci. Dostala nabídku, že vzadu je jedna sedačka volná, kde bude mít větší pohodlí. Ale ne a ne a ne, nehne se. Je jí jedno, že omezuje ostatní, ona na to má prostě právo. „Kde je obyčejná lidská slušnost?“ volal jedním sborem už celý autobus, ale Rusku nic nezajímalo. Vyndala z kabelky něco jako zmrzlou krabí tyčinku, zabalila jí do kapesníku, připleskla si ji na čelo a zavřela oči. Jasně dala najevo, ať si všichni trhneme nohou, víc se s námi zahazovat nehodlá.Stevardka se manželskému páru omluvila, že s tím, bohužel, nic nemůže udělat, takže nakonec si šel přesednout pán.„No jó a je to zase jak v 68,“ nadskakovala Iva nasupeně: „Zase vyhráli!“ „My jsme vyhráli už v 45!“ ozvalo se pohrdavě z pod kapesníku.A tím nám to v podstatě všechno vysvětlila.Osvoboditelko naše, ano, líbáme ti nohy, klidně nás tu všechny pozurážej, utlačuj a neber ohledy. Ano, TY na to máš vlastně PRÁVO.