Já přeci nestárnu...

Za dva roky mi bude čtyřicet, ale můj mozek to tak nějak odmítá brát na vědomí, i když jisté příznaky se, bohužel, nedají přehlédnout…. První fáze, kdy jsem si uvědomila, že asi stárnu byla, když mi malý dětičky začaly říkat dobrý den. A ono to asi ještě ani tak nebylo o pocitu stárnutí, spíš naopak, cítila jsem se dospěle a veledůležitě. Mírně nepříjemnej pocit přišel, když se mi prvně, na klasický čus lidi, dostalo odpovědi - dobrý den - od puberťáků. Pak přišel na řadu první šedivej vlas. To že  mám třináctiletý dítě vůbec nepočítám, absolutně nechápu, jak mohlo tak rychle vyrůst, teprve nedávno jsem si to mrňavý, uřvaný škvrně přinesla z porodnice.

Ovšem, co mě dostalo do mých bolavých kolenou, když jsem nabídla tykání cca pětadvacetiletý holčině. "Jasně, klidně mi tykejte, jsem ještě mladej kus"….ježkovanohošmarjápanenko, neměla  bych už pomalu  trénovat skoky do rakve?  :D