Kámoška

Kámoška si koupila nový kozačky, za jedenáct tisíc! Jedenáct tisíc, chápete to někdo? Tolik peněz určitě nestály ani všechny boty, co doma máme, dohromady. Za to bych mohla svojí rodinu živit klidně dva měsíce!
A kromě toho, že by mi asi ruka uhnila a upadla, kdybych za ně měla tolik zaplatit, takový boty bych snad nedokázala ani nosit. Buď bych je měla na výstavce (i s dostatečně velkou cenovkou) a chlubila se s nima příchozím návštěvám, nebo je nosila pouze do luxusních restaurací (kam se dostanu cca jednou za pět let), protože napřiklad v nádražním bufetu, kde si občas dávám polívku, by to nikdo asi úplně neocenil. A k čemu by mi pak takhle drahý boty byly, když by si toho nikdo ani nevšiml, viď?
„Jak se v nich chodí?“ ptám se a dávám si sakra záležet, aby to vůbec neznělo závistivě. Můra jedna, prej se v nich cítí jako malá mořská víla. Chodí se v nich jako v mořský pěně? Vejtaha jedna, asi se s ní přestanu kamarádit.
Pak dodává, že je nosí jenom na krátký cesty, kdy jí frajer vyzvedne u baráku, ona nastoupí do auta, nechá se odvézt třeba na večeři nebo do kina a pak autem zase zpátky, a botky honem rychle dolů.
"Nechceš si je ošlapat, co? To je mi úplně jasný, takovýhle klenoty."
Tak prej ne a znovu zmiňuje tu malou mořskou vílu. Co s ní furt má?
Jó ták, ahááá, malá mořská víla - co jeden lehký krok, to zařezávající se střep. :D :D :D
Né, vůbec nejsem potvora závistivá a zlomyslná. Vždyť je to kamarádka. Já jí je dokonce z celýho srdce přeju. Ať si je, holka zlatá, za ty nehorázný prachy pořádně užije.