Nemocniční peripetie

Můj milý deníčku, tehdy to bylo přibližně takhle: Jedno sobotní ráno jsem se probudila s pocitem, že něco neni v pořádku. Byl to tlak pod žebrama, co se mi snažil znepříjemnit blažený pocit z nadcházejícího víkendu. Vzpomněla jsem na včerejší vynikající oběd, cibule, masíčko, kysanka, česnek...břicho jako balón, je to jasný. Jsem jak miminko, zlobí mě zaražený prdíky.
S postupem času se bolest ozývala intenzivněji. Že by ne prdíky, že by žlučníček? Jj, ten neřád česnek. Šup za strejdou googlem vyhledat příznaky. Tak asi ne, bělmo se nežlutí, nezvracela jsem, jinak blbě mi taky neni.
V neděli už se nehnu bez termoforu a večer zvažuju pohotovost. Bolest mi vystřeluje do zad, ramene a následně si lebedí i v lokti. Dýchám opatrně, vidle se mi zapichují pod žebra, kdykoliv si dovolim vdechnout o něco víc vzduchu. Stěžuju si manželovi, ten vyslechne co mě trápí a po zkušenostech jeho vlastních má hned jasno. - To znám, skříplej mezižeberní nerv, to je pošušňáníčko.- Bok mi promaže koňskou mastí, láskyplně promasíruje, přiloží termofor, rozmíchá osvědčený dryják zvaný Nimesil a já usínám.
 V pondělí se budím relativně svěží, už jen s mírnou bolestí. Jupí, bude to dobrý, ve středu můžu po čtrnáctidenní dovolený do práce. Šéf je sice tolerantní, ale že bych nepřišla začátkem měsíce udělat podklady k výplatám, faktury, všechny možný každoměsíční výkazy.....no, radostí by chudák neskákal, když by se to všechno přesunulo na něj.
Celé pondělní dopoledne jsem poctivě proležela, odpoledne se zatáhla obloha a mě došlo, že mužskej vypral a pověsil prádlo ven. No přece to nenechám zmoknout. Měla jsem to nechat zmoknout....vůl blbej, neponaučitelnej, navíc nespadla ani kapka. Neuškodila jsem si ani tak na boku, jako mezi lopatkama, jak jsem se opatrně, pomaličku natahovala k prádelním šňůrám, které máme za oknem. Bolest pěkná a večer mě čekalo menší zasloužené kázáníčko od drahého chotě. No dyť já vim.
Úterý proběhlo v rámci možností dobře, ve středu jsem s velkou radostí nastoupila do práce. Ovšem ne svěží a odpočatá, jak by se po čtrnácti dnech očekávalo. Do pátku jsem se otáčela ve vcelku drsném pracovním tempu a nemohla se dočkat víkendu. v sobotu jsem se probudila opět se známou bolestí. Tak znovu prášky, mazání, zahřívání. Tentokrát nepomáhalo vůbec nic. Z neděle na pondělí jsem spala slabý dvě hoďky a to ještě ne v kuse. Ve čtyři ráno jsem si slíbila, že už zajdu k doktorce. Konec hrdinství, hned po práci letim. Když mě šéf ráno viděl, k doktorce mě hnal okamžitě. Oplať mu to pánbůh na dětech.
Pani doktorka si mě poslechla, proklepla a už velela. -Tohle se mi nelíbí, sestři, volejte do Ostrova, jestli by pani udělali akutně rentgen a sono.- Udělali by, sedám do auta a frčím směr Ostrov. Po rentgenu si mě berou na sono. -Na těch žebrech, mladá pani, nic nemáte, ale na pravý plíci to vypadá na tekutinku.- Cože? Vyděsila jsem se. To se asi špatně koukala, stoprocentně tam mám skříplej nerv, s tím jsem počítala a nic jinýho neberu. Dostanu nějakej prášek, nebo masáž a nejpozději pozítří už chci bejt zpátky v práci.Udělali mi ještě jeden rtg snímek z boku a poslali čekat na chodbu, než napíšou zprávu. Pak mi strčili papír do ruky a bez jedinýho slůvka rozřešení, poslali zpátky na obvod.
Sestřička mrkla jednim okem na zprávu a zajásala. -Hurá, tak je to dobrý.- Zvedla jsem udiveně a s nadějí v srdci obočí. Takže žádná tekutinka? Znovu se začetla do zprávy. -Jo aha, já četla jen ta žebra, plíce jsem přehlídla, hmmm. - A bylo po radosti. Vyzvídala jsem, co mě čeká, sestřička moc prozradit nechtěla, jen, že mi to asi budou vysávat. Pak mě objala se slovy, proč zrovna vy máte takovou smůlu, tak hodnej člověk..... a mě zachvátila mírná panika. -Určitě to bude strašně bolet, že jo.- - Né, jen chvilinku, nebojte, proti tomu, co jste si už prožila, to bude prkotina.- Nabrali mi krev, výsledek ukazoval mírně zvýšenou zánětlivost. Sestřička s doktorkou mi popřály hodně štěstí, že na mě budou myslet a zítra, ať se ozvu, jak jsem dopadla. Zlatý ženský, obě. Takže do nemocnice. Sedím na plicním, vyjde sestra. -Vy máte rentgen dělanej v Ostrově? - -Jj, dneska ráno.- - Tak to je mi líto, ale budete muset ještě u nás. Zvládnete to?- Sice je mi zle, dejchat nemůžu, unavená jsem, ale nejsem žádnej srábek. Mašíruju do protější budovy na rtg. To už si mě našel manžel, kterej psychicky nevydržel, zapíchl to v práci a přispěchal mi ku pomoci. Sice mu tak trochu vyčinim, že je to naprosto zbytečný, ale ve skutečnosti jsem za to moc vděčná.
Po rtg plic jsme se vrátili zpět na plicní.Vyšla primářka. -Je mi líto, ale ještě vás musim znovu poslat na to sono, abysme věděli, kam přesně píchnout. - Takže znovu ven, už se mi podlamujou kolena. Slovní spojení -Bílá jak stěna - v mém zabarvení, nebo spíše bezbarvení, získává úplně nový rozměr.
S ťupkou od fixy na zádech, vracíme se zpět na plicní. Primářka přichází s návrhem, že si mě tu raději nechají na noc, na pozorování. Vzpouzím se, tak dojdeme ke kompromisu, že se udělá krevní obraz a podle nějakých důležitých hodnot, už nevim u čeho, se rozhodne. Nabrat krev a šla se vytahovat tekutinka. Půlky jsem měla strachy sevřený tak, že bych přeštípla desítku drát. Zabolelo ale jen vpíchnutí mezokainu, pak už vůbec nic, jen jsem si tak potichoučku a bezbolestně odtékala. -Sestři, zapište si 550ml. - Neznalá takových věcí se vůbec nevzrušuju, nepřijde mi to nějak moc. Ovšem moje drahá polovička se chytá za hlavu, -vždyť je to víc, jak půl litru!- Pořád doufám, že už to bylo všechno a já odjedu v klidu domů. Ještě se po telefonu domlouvám se synem, že mu po cestě koupíme kružítko a lepidlo. O půl hodiny později mě paní primářka vyvedla z omylu. -Výsledky vysoce pozitivní, máte tam zánět.- Domů se nejede.
Jdeme na internu, kde mi natočí ekg, vezmou krev, napíchnou kanylu...úspěšně...na třetí pokus. Začínám si připadat jako cedník, samá díra. Doktor mi dává naději, ještě mě pošlou na CT a pak se definitivně rozhodne, třeba pojedu domů. Rozhodlo se, vyfasuju sexy pyžamko, ulehnu a nebude to jen do zítra a už vůbec ne doma. Ptám se sestry na koupelku a wc. -Ale vy máte klidovej režim- kroutí hlavou a já už se vidím zabalená v plíně, nebo bažantem pod zadelí. Když ale v mojí tváři uviděla výraz čirého zoufalství, ukázala směrem, kam se opatrně, v případě potřeby, můžu došourat. Nejradši bych jí za to objala, ale raději jsem jen poděkovala a poslušně se pomalu šourala k pokoji.
Na pokoji vegetovaly dvě postarší občanky. - A vy tady hledáte koho?- zeptala se mladší z nich.- -Nikoho, já tady s váma budu bydlet.
- Fakt jo? Taková mladá a jak vám to krásně běhá, to já jako mrzák přišla a když to tu pozoruju, jako mrzák zase odejdu.- -Umím to i líp, když mě zrovna nekolí zánět plic-, chlubím se.
Dávám si věci do jedný ze tří skříněk. -Ramínka nehledejte, ty tady nevedou. A je tu hrozná zima, jídlo se nedá žrát, vůbec je tu všechno na hovno. To mi připomíná, sestřiiiii, od rána tu mám plnej nočník, až půjdu příště, poteče to ven.
-To víte, mladá pani- , obrací se zpátky na mě, -přeci se v tý zimě nebudu courat po chodbách, ať se staraj, od toho tu jsou.- Při pohledu na nočníkovou židli a při představě jejího obsahu se mi dělá mdlo. -A nečekejte, že tu kolem vás budou běhat, všechno si musíte vyřvat, já nedělám nic jinýho, než si stěžuju...-
Mám úplně jasno, budu tady mít veselou společnost, čistě optimistické a přátelské ovzduší. -Jo a vám dali pyžamo, jo? - Ozvala se i druhá pani, -to mě teda vůbec nenabídli, ta košile je příšerná, nedá se v tom spát.- Zalejzám do postele, honem si beru mobil do ruky a předstírám zapálenou činnost. Ježkovanohoprokristovodrahýrány, nemají zapojenou wifi!!! Tak budu trávit volný čas psaním...a píšu.
Do večera už je klid, dostanu skromnou večeři, kterou si později vynahrazuju výborným sendvičem, co mi přivezl drahoušek spolu s věcma. Má se mnou starosti, chudinka můj milovanej. Přepadá mě lítost a stesk. Ještě píšu synovi sms, že mu přeju dobrou noc a mám ho moc ráda. Odpověď mi přišla obratem: Dk.
Vydedukuji, že to bude asi zkratka slova dík. Njn, přeci jsem nečekala žádný romány. A chybí mi FB, abych si mohla veřejně postesknout.
Jsou čtyři hodiny ráno, mám vyspáno. Od cca jedenácti hodin do čtyř v kuse. To považuju za úspěch. Za chvíli se vzbudila i upovídaná sousedka. Snažila jsem se předstírat, že jsem znovu usnula ale neměla jsem absolutně žádnou šanci. K mému údivu už žádný nadávky a plivání pekelných ohňů, docela jsme si hezky popovídaly o běžných životních strastech, našich nemocích, i ty naše mužský jsme stačily probrat, než jí odvezli na dialýzu. Ono jí včera, chuděře, asi bylo hodně zle, to je potom člověk lehko nerudnej.

Na oddělení vládne tak trochu chaos a nervozita, sestřičky jsou na mrtvici. Dozvěděla jsem se, že se slučovala dvě oddělení dohromady a fungujou teprve čtvrtý den. Lépe řečeno, snaží se fungovat. Ale stěžovat si nemůžu, mám čistě přestláno, pořád čerstvej čaj, snídaně nebyla vůbec špatná a navíc mi doktor řekl, že do konce týdne půjdu domů. Ťuk, ťuk na kovovej stolek, abych to nezakřikla.
Je půl jedenáctý, pobolívá mě hlava, zkusim usnout...tak ne, začali vrtat a bouchat.
Přišel pan doktor, že tady na interně nemají léky, který bych potřebovala a jestli bych byla ochotná, napíše mi recept a sanitář mě s ním odveze do lékárny, kde si ho vyzvednu. Nu což, vyrazíme. Samozřejmě, že ho nepošlu do háje.
Od dvanácti hodin jsem hladově vyhlížela oběd. V jednu jsem se konečně dočkala. Á čočka, vůbec nemají tušení, s čím si zahrávaj, takhle člověka ládovat střelivem. A větrat nemožno, paní vedle je ještě větší vymrzlo, než já. Děj se vůle boží, vypucovala jsem všechno do posledního zrníčka.
Po obědě přivezli paní z dialýzy a už je zase ve formě, dští síru na všechny strany, stěžování, nadávky. Naštěstí přišel doktor, že mi udělá sono srdíčka, bude chvíli klid.
Jen co se za ním po vyšetření zavřely dveře, paní se ozvala - Konečně je pryč, já si tak hrozně potřebuju prdnout. Kdybych to tu pustila, uletěly by mu brejle.- Směju se, až se mi skřípne bolavej bok a přicházím o možnost dýchání. Paní to nechává naprosto klidnou a mluví, mluví a mluví. Jestli mě do teď hlava jen pobolívala, do hodinky bude na prasknutí.
Je půl pátý, pani ještě nepřestala mluvit, ale už aspoň změnila téma. Z nadávání na nemocnici přešla na pomlouvání svojí rodiny. Přidala se i druhá pani, sláva, vypínám mozek, ať si holky pokecaj spolu. Mně došly baterky. Usínám.
Je po večeři, už se těšim na půl desátou. Psal mi zlatíček, že až pojede z práce, zastaví se za mnou a přiveze nějaký knížky. Zabořim nos mezi stránky a všichni mi můžou políbit šos. Ještě, aby ten můj propíchnutej bůček přestal bolet, nějak začíná zlobit a prášek nezabírá. Na noc si objednám nějakej pořádnej dryják, snad sestřičky nebudou lakomý. A protože mi opravdu neni dobře, sděluji sousedce, ať se nezlobí, že od teď budu velmi nespolečenská a přestávám kvůli bolesti komunikovat. -Jo, v pořádku, já už se na to taky vyprdnu.- a svá slova potvrdila hlasitým počinem. Šoupla jsem se trošku níž, aby na mě neviděla, zavrzala matrace. -To jsem ráda, že tu nestřílim jenom já-, zvolala paní nadšeně. - Už jsem měla na jazyku, že to ne já, ale spolkla jsem to, přeci jí nebudu kazit radost.
Je půl devátý, přes neskutečnou nechuť vstát, musim jít k oknu a vyvětrat čočku. Při takovým ovzduší by se lehce mohlo stát, že už se ráno neprobudíme.
Za hodinu dorazil manžel a nastavil mi v mobilu internet. Třikrát sláva, musim honem mrknout, co je novýho na FB.

Od začátku pobytu myslim na to, že dát ovladač k polohování postele na druhou stranu od rukou, když se nesmíte a v podstatě ani nemůžete hejbat, je vyloženě praktická a geniální vychytávka. Začínám cvičit palce na nohou. Až se s nima naučím ovládat postel, budu možná natolik šikovná, že s nima začnu i malovat, nebo vyšívat po dlouhých večerech dečky. Ruce mám obě levý, třeba přijdu na to, že se mi ta šikovnost vrazila vlastně úplně jinam.

Po čtyřech dnech jsem byla propuštěna do domácího léčení a po dvou měsících se mohla vrátit do pracovního procesu. Doufám, že mám na hódně dlouho s nemocema vybráno a do nemocnice už bych třeba, kdybych mohla prosit, nemusela už vůbec :)