Noční košilka

Než jsem odjížděla na prodloužený víkend, debatovali jsme s mužským v čem budu na tý ubytovně, která má společný hajzliky a koupelku na chodbě, spát. "Mámo, přeci si nevezmeš tu krátkou košilku, budou tam cizí lidi", argumentoval můj drahý choť, který zůstával doma a ta krásná červená košilka s kraječkou se mu z mě neznámejch důvodů najednou vůbec nelíbila. "Vem si to oranžový pyžamo se žirafou."  Žirafu jsem si z recese koupila kdysi dávno, když jsme spolu prvně jeli na rybářskej týden do chaty. Byl tenkrát květen a v chatce se netopilo, takže pyžamo s dlouhým rukávem i nohávem se nakonec fakt hodilo. Ale spát v tom na ubytovně a vyjít pak mezi lidi? Nejsem připravená se takhle společensky znemožnit. Manžel kroutí nechápavě hlavou a upouští pod nátlakem i od myšlenky, že pokud se stydim za blejskavou žirafu od vietnamců, mohla bych si vzít třeba rolák a tepláky. 

Když ho posloucham, je mi jasný, že neprojde nejen červená košilka, ale ani růžová, modrá.  prostě žádná podobná spací záležitost, nejlepší by asi bylo něco na způsob skafandru. Ale nic takovýho doma ještě nemám, tak jsem skočila do obchodu a vybrala si spací soupravičku, která mi byla následně, přísným okem milujícího muže, schválena. 

Teď ležim na ubytovně, v přetopeným pokoji, jsou tři hodiny ráno a já nemůžu spát. S láskou a slzou v oku vzpomínám na svoje lehoučký noční košilenky. Rozvalená jak vyvrženej vorvaň, funící a s jazykem na kytičkovanym triku, proklínám ty zatraceně hřející, nebesky modrý tříčtvrťáky. Okna otevřít nejdou a já toho mám právě tak akorát dost. Zahazuju kalhoty i triko. Miláčku promiň, já si původně dělala legraci, když jsem ti říkala, že můžu spát třeba nahá, ale slibuju, že až půjdu na ty společný hajzliky, něco na sebe hodim. Snad nevyběhnu ze spaní, jak se mi to občas stává.....:-D :-*