Odhodlání

Pohled do zrcadla začíná být čím dál tristnější, nedá se nic dělat, je na čase vrátit se k pravidelnému pohybu a nedat rozrůstajícím se špíčkům šanci, aby dál hyzdily to určitě moc krásný tělo, který se pod nimi, pravda někde hodně hluboko, ukrývá. Plavková sezóna je v dohlednu a jakožto dobrý plavec se těžko budu vymlouvat na nutnost třech záchranných a ještě ke všemu napůl vyfouklých kruhů.

Takže včera po půl roce znovu v posilovně. Zadýchala jsem se už při převlíkání do cvičebního..uf, uf…pochoduju pochodovat na běžící pás. Před půl rokem, než mě sklátila nemoc, poklusávala jsem na rychlost č. 10, takže dávám rozumně sedmičku. Sakra, splašily se mi kecky a málem jsem si rozbila ústa, honem snižuju na 6. Rozhlídnu se, dobrý, nikdo si mě nevšímá, dělám jakože vůbec nic . Tempo srovnáno, docela mi to jde, beru do rukou půlkilovky, je nutné zapojit i horní část těla. Moje paže totiž, vzhledu poněkud blátivého, taky potřebujou trošku zamakat. Škoda, že tu mají jen tyhle prťky, potřebovala bych trošku těžší váhu. Raz, dva, raz, dva, nahoru, dolu, do strany…dobře, půlkilovky vlastně úplně stačí, začínám cítit pravé rameno. Au, trošku mi vyskočilo koleno, ale naštěstí se bez přemlouvání vrátilo okamžitě zpátky do původní polohy.

Dvacet minut kardia na rozehřátí je za mnou. Utřu stroj i sebe a pokulhávajíc, trošku nakřivo kvůli bolavému rameni, ale pořád s pevným odhodláním, nastupuju na posilovač stehen. Po pár přítazích velmi jasně cítím, že tam opravdu nějaký svalstvo mám, tak ještě na opačnou stranu a už se mi nožky třesou jak osiky. Bolest se snažim přebít myšlenkou na ty kraťásky, co doma mám a jak budou všichni čučet, až v nich vystavím ty moje krásný, vymodelovaný, pevný stehýnka. Mrknu do vedlejšího zrcadla a okamžitě odvracím zrak…. hrozně demotivační pohled, kraťásky asi až příští rok.

Kulhajíc, nakřivo a s roztřesenýma nohama nastupuju na vedlejší stroj, bude se procvičovat hruď, přeci jen čtyřicítka na krku, přitažlivost zemská už nějakou dobu působí, je potřeba se jí trošku vzepřít. Tři série po dvaceti na prsa, pak biceps, triceps, snad zádovej sval, nebo co to ta zlomyslná paní, která to tam vede, všechno říkala.

A teď je na řadě bříško. Podívám se výhružně na tu svojí polovypuštěnou pneušku, však já z tebe to bříško vytesám!

Kulhajíc, nakřivo, s roztřesenýma nohama i rukama jdu si pro podložku na zem. A sklapovačky - tři série po třiceti na horní, tři na spodní, dvacet na šikmý levý, dvacet na šikmý pravý….asi už se v životě nepostavim. Potupně se překuluju  na „bříško“ , nohy pod sebe, škrábu se do vzpřímený polohy. Beru ručník, lahev a chystám se zničená odšourat do šatny. „Mladá paní, tak ještě dvacet minut na pás, ať se pěkně po tom cvičení protáhnete, šup!“

Dělám psí oči, ale je mi to houby platný. Šupem se odevzdaně plazim  k tomu ďáblovu výmyslu a říkám si - Nebude snazší začít si kupovat o číslo větší oblečení…..?