Pojď a vem si mne

Jdu do kuchyně a slyším takový tenký hlásek: "Pojď, vem si mě, jen pojď, jsem tak opuštěná." TV vypnutá, odkud se to ozývá, že by sousedi měli hezkou chvilku? "Jen pojď, jsem slaďoučká, budu ti chutnat, věř mi." No sakra, jsou to sousedi pod, nebo nad náma? I když ti pod náma už jsou ve věku, kdy tyhle hrátky bývají krásnou, ale už jen dávnou vzpomínkou.

 A je to tu zase: "Neváhej, otevři dvířka čekám na tebe, krásně chladná, vzápětí spalující, blaho se rozlije v celičkém tvém já, nenech mne čekat." Otevřít dvířka? To jsou mi věci. No nic, já si otevřu akorát tak lednici, přišel na mě hlad. A jen jí pootevřu, slyším hlasitější: "Konečně jsi tu..." Překvapeně zamrkám. Manžel dal chladit ořechovku a ono je jí tam smutno, celou tu dobu na mě volá, chudinka,  touží po mě celou svou plnou lahví. Nu což, jsem vychovaná pomáhat druhým, přeci jí tam jen tak nenechám...