Pozor na ně, vykecaj i to, co neví.

Čekám ve frontě na kasu, přede mnou stojí mladá maminka s 

"Mamiko?" ozvala se ta mladší, asi tříletá beruška. "Copak, zlato." "Mamiko, kulva se nežíká viď?" Maminka zalapala po dechu: "Kdes tohle slyšela, samozřejmě neříká, to je moc ošklivý slovo, takhle nesmíš mluvit."

"A mamiko?" ozvalo se znova. Pán před nima se začal maličko otřásat v základech. Mamika se snažila dělat, že neslyší, ale bylo jí to houby platný. "Mamiko a čulák se taky nežíká, viď?" Než nebohá paní stačila zareagovat, ozvala se starší, přibližně pětiletá dceruška: "Neříká, říká se pinďour. A říkala teta, jestli budeme mluvit sprostě, vypadaj nám za to všechny vlasy a budeme plešatý jako strejda Karel. On musel bejt asi strašnej sprosťák, viď mami?" Maminka nemluvila, zoufale se rozhlížela po nouzovém východu, ale uvězněná v dlouhý řadě košíků neměla absolutně žádnou šanci. Pán před nima se, zlomenej v pase, už nepokrytě chlámal, já si utírala uplakaný oči a byla šťastná, že tyhle situace už mám dávno za sebou.

A přišlo to znovu: "Mamiko?" "Alžbětko, proboha, mlč. Řekneme si všechno v autě."

"Ale mamiko, ještě mušíme do lékálny, koupit tatínkovi tu maštičku na ču...pinďoula, má ho pšeci nemocnýho." Maminka strčila hlavu do kabelky, zřejmě hledala něco jako roubík a protože měla kabelku velkou, vešla se jí tam ta hlava celá i s částí ramen.

"Alžbětko," promluvila zadumaně ta starší: "já myslim, že na mastičku je pozdě. Mamka včera večer říkala tetě, že už je úplně mrtvej."

A umřela jsem i já, pán před nima a maminka si do tý kabelky vlezla skoro úplně celá.

Myslim, že do tý lékárny už opravdu nepojedou.