Ranní sprint

Ono ráno patřilo k jedněm z těch vypečenějších. Vstávali jsme dřív, protože potomek vyrážel na závody v karate. V pohodě se nasnídal, spáchal nějakou tu hygienu, oblíkl se, chvíli jsme ještě pokecali a vyrazil. Já si slastně zalezla zpátky do peřin. V tom mě přepadla nejistota. Nezkontrolovala jsem, jestli má všechno. Ale měla bych mu věřit, už je to velkej kluk...o pár vteřin později jsem stála ve dveřích pokojíku. No jasně, kapsička s penězma leží na posteli. Mrknu na hodinky, sakra, za dvě minuty mají odjíždět, co teď, ani telefon nemá. Tak fofr, letim do obýváku, na noční košilku natahuju včera zahozený společenský gatě, rachat spoďáry v komodě, která je v ložnici, kde navíc spí manžel, neni čas. Na vršek si ve spěchu oblíkám o tři čísla větší manželovo mikinu. Na boso vklouzávám do bot na podpatku, ani je nezapínám, rozcuch a rozmazanou řasenku se stínama, co jsem po včerejší menší oslavě neměla sílu odlíčit, vůbec neřešim. Takhle jsem vyběhla, co mi síly stačily a pelášila na místo, kde měli sraz. Auto ještě stálo na parkovišti, mávala jsem kapsičkou na řidiče, volajíc - máš tam to moje díté? Já ho asi přerazim!- Stihla jsem to. Když jsem ulehala zpět vedle manžela, vzbudil se. - Co tak hrozně funíš!? - Plná adrenalinu jsem chtěla odseknout něco jedovatějšího,ale ovládla jsem se. Vysvětlila jsem. Strašně se smál, prej - umíš si představit, že by tě, nedej bože, srazilo auto, nebo sis zlomila nohu a vezli by tě takhle, jak jsi byla, do nemocnice? V hrůze jsem si představila, jak jsem při tom ranním maratónu musela vypadat, strašák do zelí byl proti mně Simona Krainová na vrcholu kariéry. Ježkovanoho, něco se mi stát, tak by snad bylo nejrozumnější, místo převozu mezi "normální" lidi, odplazit se někam do křoví a tam potupně dodejchat :D