Hlavně se z toho nepodělatO životě, který se nesmí brát moc vážně

To bude hned...

Publikováno 13.06.2017 v 10:36 v kategorii Rodina, zdraví, apod., přečteno: 44x

Místo pauzy na oběd jedu do lékárny, ať po práci můžu rovnou domů. Půl hoďka mi bude bohatě stačit, mám to hned za rohem. A navíc mám i štěstí, sice je tam fronta, ale přede mnou stojí jen tři lidi, to bude hned. Postavim se do řady. Pán přede mnou vztekle zahuláká něco o zpomalenym filmu, pošle magistru do oněch míst a vybíhá pryč. Ty jo, nějakej nervózní, to bude tim horkem.
Když už tam stojim deset minut, začínám být nervózní i já. U pultu stojí pořád jedna a ta samá zákaznice. Paní přede mnou se divně zakymácela.
"Stojíte tu už dlouho?" ptám se. Dotyčná na mě upře prázdný zrak, jen kývne a zase se otočí. Doufám, že to s ní nesekne, je tu dost vydejchanej vzduch.
Po dvaceti minutách, co je pořád ta stejná nakupující u pultu, přemýšlím, že to taky vzdám, měla bych se vrátit do práce. Jenže už tu stojim takovou dobu, přece to nevzdám.
Obsluhující je tu očividně nová a je totálně zmatená. Vždycky se podívá do receptu, odběhne, pět minut něco hledá, vrátí se, diskutuje se zákaznicí a zase odbíhá. Už se začínám kymácet i já a jestli to se mnou řízne, ten malinkatej pán, co stojí za mnou, tak ten to určitě nepřežije. Musim padat nějak šikovně, na bok.
Na řadu přicházím po víc jak půl hodině. Štěstí, že tu mám objednaný léky pro manžela už od včerejška, bude to fofr.
Magistra si vzala můj lístek a šla do chladničky. Chvilku tam štrachala a přinesla hromádku krabiček, který mi vůbec nejsou povědomý.
"Pan Kříž ví, jaké bude dávkování?" ptá se mě.
Cože? Jakej Kříž, takovýho žádnýho doma nemam. Ale já potřebuju léky mýho mužskýho, Křížovi ať si to donese někdo jinej.
Aha, můj lísteček má číslo 117 a ona vzala objednávku č.177. Takže jde zase hledat. Lidi za mnou vztekle funěj, bojim se, že přiletí rána holí od některý z těch babiček, co stojí úplně vzadu. Možná bych jim měla říct, že to neni moje chyba, že tu všichni takhle trčíme. No ale už to snad půjde rychle.
Vzala balíček z lednice a šla dozadu. Přinesla jednu krabičku, koukala do receptu a vrtěla nechápavě hlavou. Pak šla zase dozadu. Vrátila se, koukala do receptu, vrtěla hlavou. "Nevíte, jestli tohle máte taky objednaný, bere to váš manžel?" Nechápavě zírám a už začínám bejt slušně napruzená. "To snad máte napsaný v tom receptu, co potřebuje a musíte mít seznam, co se objednávalo?!"
"No, měl by mít tři krabičky, ale je tu jen jedna, možná nedorazila celá objednávka. Nevíte, jestli už je třeba nedostal? Musela bych doobjednat zbytek."
Nevim, takže beru telefon a jdu volat mužskýmu. Vzadu se ozvala rána, bojim se otočit, s některou tou babčou už to určitě seklo.
Když už bylo všechno vyřízeno, opouštim lékárnu, dupající jako rozzuřenej slon. V ruce držim lísteček, kterej bych nejradši roztrhala, podupala, poplivala, zapálila a zbytky zakopala dva metry pod zem.... POZÍTŘÍ TAM MUSIM ZNOVA!!!

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?