Tohle já prostě nezvládám...

Hledáme nový zaměstnance a můj šéf je na týden pryč, takže žadatele z úřadu práce musim vyřizovat já osobně. Nemám to ráda. Jsem od přírody cíťa a měkkosrdcouš. Když vám přijde e-mail s životopisem, je snadný napsat: Děkujeme, nevyhovujete našim požadavkům. Ale říct to do očí mužskýmu, kterej mi tu sedí jak tělo bez duše a s psíma očima čeká na „rozsudek“?

„ Je mi to moc líto, ale my bychom opravdu potřebovali, abyste měl nějaké zkušenosti s touhle prací.“ A protože je mi ho vážně neskutečně líto, dodám milosrdnou lež: „ Nechám si tu na vás kontakt a kdyby se objevila nějaká pro vás vhodná pozice, ozveme se.“ Vim, že žádná jiná pozice neexistuje, ale aspoň tou kapkou naděje mu chci zlepšit náladu a ulehčit svýmu svědomí i když je mi jasný, že to není moje chyba. Nemůžu přijmout člověka, kterej nám tu bude k ničemu.

Na lísteček napíšu nevyhovuje, bouchnu razítko a s opravdu špatným pocitem sleduju, jak dotyčný odchází se svěšenou hlavou a přesmutným: „Děkuju, nashledanou.“ Ještě, že nejsem šéf, já bych mu tu pozici snad i vymyslela, jen, abych nemusela ublížit. Nadřízení by mi asi za tu armádu spásy nepoděkovali.

Doufám, že další uchazeč bude aspoň nějaký nafrněný pako, kterýho pošlu s klidem do háje. A ještě líp někdo, kdo bude mít všechno, co tady potřebujeme, abych mohla už jen hlásit: „ Děkujeme za váš zájem, máme obsazeno.“